THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Michael Kiske. To jméno zřejmě rozbuší srdíčko každému příznivci legendárních „Dýní“, především tedy těch, co nedají dopustit na oba díly „Strážců sedmi klíčů“. Samozřejmě, všichni víme, že Michi skupinu po naprosto nedoceněném albu „Chameleon“ opustil, všichni také registrujeme jeho rozpačité pokusy na sólové dráze i čím dál častější hostování na deskách bývalých metalových kolegů (MASTERPLAN), či cucáků z branže (AVANTASIA). Že se jedná o účastenství vždy dobře zaplacené není pochyb. Vždyť hudebním cítěním je od nich bývalý útlý blonďáček, dnes holohlavý dařbuján, již léta na míle vzdálen.
Jsme to, co jsme, hrdá srdce souznící
zkoušená osudem, však odhodlaná
zápasit, hledat, najít, neklesnout!
Lord Alfred Tennyson: Odysseus
A přesně takovéhle motto by si principál nové skupiny SUPARED mohl klidně i vetknout do erbovního znamení. Možná trochu překvapivě totiž novou várku hudby přináší pod hlavičkou celé kapely, byť je samozřejmě předem jasné, kdo v ní tahá za nitky a kdo že má první i poslední slovo. Stačí prolétnout autorství jednotlivých skladeb, kde s jedinou výjimkou kraluje.
Hudba samotná bohužel zaostává za veškerým očekáváním a žádné „supa“ tak neuslyšíme. Celých padesát minut hrací doby totiž plyne v jednom nevzrušivém tempu, rockový dinosaurus kterému se příliš nedostává dechu. A nemůže to spasit ani tradičně jistý a suverénní pěvecký projev „pana kotelníka“. Skupina si po většinu času vystačí v základním rockovém obsazení (kytara, basa, bicí) a veškeré aranže tak nutně působí dosti střídmým, až spartánským, dojmem. Samozřejmě, povede-li se zpěvný refrén s ostrou kytarou, probublávající basou, který navíc ještě Kiske vyšponuje svými hlasivkami k prasknutí (řízný úvod "Reconsider", táhlá "Can I Know Now", napražené volání "Hey", "Boilingpoints Of No Reburn" s rytmickou slokou nebo závěrečná "Turn It"), není o příjemný poslech nouze. Je toho ovšem zatraceně málo, jako šafránu. Možná ještě popíček "Let´s Be Heroes", podpořený decentním klavírkem pod kytarami, ujde, ale to je skutečně z toho zajímavějšího vše. Zbytek - šedošedé nic. Kdo tedy čekal, že se Michael vydá cestou bombastických aranží a smyčců, které na jeho poslední sólovce "R.T.S." zastupovaly skladby jako "Shadowfights" musí být nutně zklamán. Ovšem netřeba propadat přílišné skepsi, není přece všem dnům konec, že?
Je s ním svízel, s „Kiskátorem“ nezvedeným. Na jednu stranu si ho člověk musí vážit za to, že jde stále za svým a neohlíží se vpravo ani vlevo. Vždyť o co by pro něj bylo jednodušší nahrát tradiční metalové album plné póz, klišé a dýňového humoru? Prodejní úspěch zaručen, recenze by se předháněly v superlativech, speedoví fanoušci radostně chrochtali. Na druhou stranu ovšem sbírku klasických rockových čísel "SupaRed" také nelze označit jinak než známkou průměrnou. Nechci být špatným prorokem, ale příliš růžově to s touhle deskou nevidím. Staré fanoušky nepotěší, nové nevidět. Ale třeba se pletu.
Michael Kiske je zkrátka samorost. Namísto pompy vsadil na vlastní kapelu v základním a střídmém rockovém obsazení a tak výsledkem jsou "pouze obyčejné" písničky. Některé melodicky povedené, jiné méně, pochopitelně. Pouze charisma zkrátka nestačí.
5,5 / 10
Michael Kiske
- zpěv
Sandro Giampietro
- kytary
Aldo Harms
- basa
Jürgen Spiegel
- bicí
1. Reconsider
2. Can I Know Now?
3. Let's Be Heroes
4. He Pretends
5. Freak-Away
6. Hey
7. Boiling Points Of No Reburn
8. Ride On
9. Hackneyed
10. That's Why
11. A Bit Of Her
12. Overrated
13. Dancers Bug
14. Turn It
SupaRed (2003)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Sanctuary Records
Stopáž: 55:09
Produkce: Michael Kiske
Helloween to sice opravdu není, ale když se od tohoto faktu oprostím (což mi nedělá problém), musím přiznat, že se mi tento Kiskeho počin líbí.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.